1. kapitola - Úvod

30. listopadu 2009 v 17:40 | Kate
Zdravím!
Tak a dávám vám sem mojí první část povídky Cold Blood (Studená krev). Zatím je to jen takový úvod...
Celý jsem to psala já a dělala jsem k tomu i obal. Trochu jsem se inspirovala kamarádky vymyšlenou postavou, takže čekám, že se vám to bude líbit. :)
Další část nevím kdy dám, ale doufám, že brzo...podle času...
Přeji příjemné počteníčko... :)
--------------------

Prásk!
Leknutím jsem se posadila na posteli a rozhlížela po pokoji. Nevěděla jsem, kolik je hodin, ale odhadovala jsem přibližně 3 hodiny ráno. Byla zde neproniknutelná tma a zima. Myslela jsem si, že ten zvuk znamená, že můj věčně opilý otec se vrátil domů z hospody a zase, jako většinou, prásknul dveřmi, ale naštěstí to nebyl on. Všimla jsem si otevřeného okna, které díky venkovnímu větru se pořád s nárazem zavíralo a otevíralo. Venku začínala pořádná bouřka.
Rozsvítila jsem lampičku a došla okno zavřít. Když jsem ho zavírala, všimla jsem si venku nějakého pána, jak se motá a míří směrem k domu. Poznala jsem v něm nalitého otce. Bála jsem se, že by mě mohl zahlédnout a pak by na mě a mé dva mladší sourozence přišel, a tak jsem rychle zatáhla závěs a zhasla lampu. Po tmě jsem nahmatala nějakou postel. Domnívala jsem se, že to je má postel, a tak jsem si na ní sedla. Bohužel tam ležel můj mladší bráška Nicolas a lekl se, jak jsem si sedla omylem na jeho ruku.
,,Promiň, Nicku. Já nechtěla." Řekla jsem mu potichu a v tu chvíli práskly dveře v předsíni a já věděla, že otec je doma. Chvíli jsme tiše s Nickem naslouchali, ale naštěstí jeho těžké kroky utichly v ložnici.
Oddychla jsem si a došla ke své posteli.
Netrvalo dlouho a Nick zase klidně spal. Poslouchala jsem jeho a Amandino klidné oddychování. Byla jsem ráda, že jim dnes otec neublíží.
Nicolas byl o 3 roky mladší bráška než já. Bylo mu 16. A Amandě táhlo na 11 let. Bylo mou povinností je ochraňovat a strhávat otcův hněv na mě. Cítila jsem se jako jejich strážný anděl a vždy když utrpěli nějakou ránu, když jsem tu nebyla, tak jsem si to vyčítala.
Zrovna jsem si vzpomněla, jak otec nedávno donutil Amandu šahat do nějakého trní, aby mu odtamtud vytáhla spadlou láhev piva. Chtěla jsem se za to na otce vrhnout, ale omráčil mě a já nemohla nic dělat.
Za těchto vzpomínek jsem se zvedla a rozsvítila si malou baterku, kterou jsem mývala u sebe. Došla jsem k posteli, kde klidně Amanda spala. Posvítila jsem jí na obvázanou ruku a lehce jí obvaz sundala a zkontrolovala zranění, které při lovení láhve z trní utrpěla. Když jsem znovu viděla ty rány, naštvala jsem se na otce. Měla jsem sto chutí jít za ním a něco mu udělat, ale věděla jsem, že by to k ničemu nebylo. Převázala jsem Amandě ruku a lehla si na svou postel.
Za necelou hodinu jsem usnula…
Další den ráno mě probudil otec, který vrazil do pokoje a hodil nám kus chleba a sýra.
,,Parchanti, mohli byste alespoň poděkovat ne?" naštvaně se na nás koukl a já dostala vztek.
,, Jako za co? Že nás tu necháváš hladovět a denně nám dáš jen zbytky?" řvala jsem po něm a přitom se zvedla z postele. Po dvou vteřinách jsem, ale zase na ní ležela s modřinou na tváři. Nevykřikla jsem, když mě praštil. Byla jsem už na rány od něj zvyklá.
,,To tě snad naučí chovat!" zařval na mě. Vzal jídlo, které sem hodil a odešel. Slyšela jsem pak jen chrastění klíčů v zámku a jeho kroky, které se vzdalovaly od pokoje.
,,Lauro? Jsi v pořádku?" zeptal se Nick a přitom mi prohlížel modřinu. Posadila jsem se a chytla přitom za čelist.
,,T-to bude dobré…vám nic neudělal?"
,,Ne. Jsme v pořádku."
Prohlídla jsem si Nicka od hlavy až k patě a nevšimla jsem si žádných nových zranění. Poté i Amandu, která vylezla zpod postele, kde se ukryla před otcem. Oddychla jsem si. Oba byli v pořádku.
,,Mám hlad."
Pronesla do ticha Amanda a zakručelo jí v břiše. Povzdechla jsem.
,,Omlouvám se, ale něco vám seženu. Dejte mi pár minut."
Chvíli jsem tiše naslouchala a pak otevřela okno a začala lézt opatrně ven. Byla jsem už zvyklá na útěky ven, a tak jsem už ani nevnímala, že je to pěkná výška a může se mi něco stát. Slezla jsem dolů a rozběhla se pryč. Jak jsem tak běžela, zaslechla jsem ještě auto odjíždějící od našeho domu. Alespoň na nějakou chvíli to chlastající prase odjede a sourozenci budou v bezpečí…
 


Komentáře

1 Kirsten | 30. listopadu 2009 v 20:28 | Reagovat

wow, to bude asi drsná povídka:-D ale je to hezký

2 pancusQa | Web | 23. ledna 2010 v 20:11 | Reagovat

naozaj sa mi to paci... mas talent

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama