5. kapitola - Samantha

30. prosince 2009 v 19:55 | Kate
Zdravím!
Tak zde máte už 5. kapitolu povídky Cold Blood. Doufám, že se vám bude tahle část líbit, i když je trochu kratší no...
Pěkné počteníčko :)
---------------

První noc byla hrozná. Měla jsem jediné štěstí, že Kevin spal na gauči v obýváku a nemohl slyšet tak můj pláč. Stýskalo se mi po sourozencích. Opakovala jsem si, jak jsem hloupá a sobecká, že jsem je nechala na pospas tomu grázlovi. Přemýšlela jsem dokonce, že za nimi hned teď půjdu, ale nemohla jsem. Jen jsme tiše plakala asi 3 a půl hodiny než mě únava přemohla. Mé sny ale nebyly vůbec klidné. Budila jsem se často za noci. Dvakrát jsem i vykřikla.
Další den jsem se vzbudila kolem 9. hodiny ranní. Bolely mně záda a stále jsem měla špatný pocit. Praštila jsem rukou do postele a zvedla se. Převlíkla jsem se a vyšla z pokoje.
Jakmile jsem otevřela dveře, tak mě do nosu praštila vůně slaniny. Kevin nám určitě dělá snídani, pomyslela jsem si. Došla jsem do kuchyně a měla jsem pravdu. Kevin opravdu stál u sporáku a vařil.
,,Ahoj," nepřekvapilo mě, že můj hlas zní trochu jinak.
Kevin se na mě otočil a usmál, ale jakmile viděl, v jakém jsem stavu, tak mu úsměv pohasl.
,,Myslíš stále na to, že?"
,,Ano…měla jsem noční můru. Blbě jsem se vyspala. To se časem zlepší," zalhala jsem mu. Věděla jsem, že ty pocity viny nezmizí nikdy.
Zdálo se, že tomu uvěřil. Nebo už mě nechtěl tím tématem dál trápit, a tak nandal na stůl. Vajíčka se slaninou mi docela zachutnala, ale stále jsem myslela na včerejšek. Copak asi teď dělají sourozenci? Jsou na mě naštvaní? Proklínají mě? Nebo jsou už v nemocnici po útoku zběsilého otce?
Z myšlenek mě vytrhl až hlas Kevina.
,,Hej! Haloooo…Lauro slyšíš mě? Je ti něco?"
,,E..ehm ne nic. Jen jsem se zamyslela. Promiň. Cos povídal?"
,,Nevypadáš moc dobře. Možná bychom se měli vrá-"
,,Ne! Já už nemám domov. Musím začít žít nový život. Pojďme, musíme si pospíšit do práce."
Zvedla jsem se a šla se ještě upravit. Poté jsme vyrazili pěšky do práce. Venku bylo chladno a hodně kolemjdoucích lidí se až třásla i když byli nabalení, jen já ne. Nějak mi nevadila zima. V Irsku takovýhle mrazy bývaly běžné a já už si na ně zvykla.
Došli jsme do práce a začali pracovat. Snažila jsem se přetvářet před Kevinem, aby se pořád neptal, jak mi je. Zrovna když se chtěl zase zeptat, tak mě oslovila nějaká dívka. Bylo jí asi tak jako mně a měla dlouhé, rovné, tmavě hnědé vlasy sahající až do poloviny zad. Měla hubenou postavu stejné výšky jako já. Její oči byly tmavě hnědé, a jak jsem se na ně tak dívala, dostala jsem chuť na čokoládu. Dále mě upoutala její výrazná červená rtěnka, která jí ale ladila k červenému tričku a k tmavě modrým džínům. Dívka mi celkově připomínala takové ty naivní holky z romantických filmů, které věří svému klukovi vše a jsou na všechny moc hodné. A později o něj přijdou, protože zjistí, že on není žádný svatoušek.
,,Dobré odpoledne. Vy budete Laura Clark, že?"
Překvapilo mě, že mě dotyčná zná. Věděla jsem jistě, že jsem tuhle dívku ještě nikdy nepotkala.
,,Ehm…ano, jsem. Odkud mě znáte?"
Dívka se usmála a začala mi to vysvětlovat.
,, Jmenuji se Samantha Rooks, ale většinou mi lidi říkají jen Sam. Jsem zdejší barmanka. Slyšela jsem, že máme nové posily a chtěla jsem se s vámi pozdravit jako první a uvítat vás tu."
Než jsem stačila něco říct, podal Kevin ruku Sam a řekl: ,,Ahoj, já jsem druhá posila. Kevin…Kevin Hunter. Těší mě."
,,Potěšení je na mé straně Kevině," usmála se na něj a pak se zase podívala na mě.
,,Ehm…tykej mi taky, dobře?"
Sam přikývla a nabídla, že nám to tu ukáže. Byla hrozně upovídaná a mé myšlenky byly jinde, takže jsem pochytila sotva polovinu. Nosila jsem teď poslední dobou kontaktní čočky, abych vůbec zde našla práci a lidé se mě tolik nebáli, ale byli pěkně nepohodlné. Často jsem mrkala a moje barva očí byla divně zelená. Zrovna když jsme šli do skladu, nevšimla jsem si schodu a zakopla jsem.
,,Lauro, není ti nic? Říkala jsem ti, ať si dáš pozor na ten schod. Poslouchala jsi mě vůbec?"
,,Nic mi není, Sam. Já…ehm…jistě, že poslouchala, ale nějak mě nohy neposlechly," zvedla jsem se a koukla varovně na Kevina, který otevřel pusu, že něco řekne, ale po mém pohledu si to radši rozmyslel.
Zbytek dne utekl docela rychle. Byla jsem ráda, že už konečně můžu jít domů a odpočinout si. Shodit tu přetvářku na chvíli a být sama.
Vyndala jsem si čočky z očí a lehla jsem si v pokoji na postel. Přemýšlela jsem o všem, co se stalo. Bylo mi hrozně. Čím víc jsem myslela na minulost, tím víc jsem cítila bolest u srdce. Chtěla jsem ale tu bolest. Zasloužila jsem si ji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama